Dejstvi prvnii: La Belle Sorcière Sans Merci

Jsi můj, jenom můj, vždycky budeš patřit jen mně[1]

Ví, že je to sen. Kdyby byl mrtvý, neměl by na sobě slavností hábit svého dědečka a v rukou dřevěný meč.

Jak mrzuté.

Stojí na břehu jezera. Sítina i tráva jsou povadlé, spálené a polámané větrem. Zachvěje se. A otočí se k Bradavicím zády.

Zatímco kráčí, jeho myšlenky, nejasné jako mlha z Vysočiny, putují od ponuré krajiny, která ho obklopuje, až k dávnému letnímu dni. K jeho nejsilnější – a nejhorší – vzpomínce…

Lily. Koutky jeho úst se pozvednou – ale je to hořký úsměv. Samozřejmě. Kdo jiný? Vždycky to byla Lily…

Konečně to vzdal a souhlasil s jejím pošetilým plánem. Jako kdyby měl někdy šanci odolat jejímu něžnému – a občas ne zrovna něžnému – přesvědčování. Dohodli se, že to rozehrají všem na očích. Odfrkne si. Jako by je už předtím netěšilo ho zlobit a trápit. Jako součást plánu byli podníceni k podstatně větší míře krutosti.

…a on sám byl ještě bezmocnější než jindy. Sebevětší záslužnost činu je chabá útěcha.

Ale pochopitelnÄ› Å¡lo o Lily.

Ve svém snu si znovu odfrkne a ten bolestný, přidušený zvuk zní jeho uším podivně tlumeně. Uvědomuje si, že okolní kopce jsou ponořené do ticha. Žádný ptačí zpěv. Ani vítr neševelí.

Neotočí se, aby zjistil, kam až došel.

Neřekli mu, co naplánovali, a trvali na tom, že to tak pro něj bude snazší a jeho reakce přirozenější.

Vzpomíná si na záři slunečních paprsků a na vůni květin na letní louce. Na palčivé pocity vířící mu v hrudi – hrdost plynoucí z vědomí, že právě odešel ze zkoušek NKÚ s čistým štítem, úzkost z toho, co si na něj připravili, a…

Pocity z Lilyina příslibu se už popisu vzpírají docela…

Místo toho se soustředí na to, jak ji zahlédl dole u jezera s kamarády, držící se úmyslně opodál. Skutečnost, že jsou přátelé, byla tehdy dobře známá a – mezi nebelvíry i zmijozely – značně nelibě nesená.

Dlouhé, rusé vlasy lesknoucí se na slunci. Štíhlé, nahé nohy, pokropené třpytivými kapkami vody. Divoký výraz v očích, když se jejich pohledy na vteřinu setkají.

I jen ten mžik způsobil, že mu srdce poskočilo –

Znamení.

Ten zatracený práskač.

Odmítá vzpomínat na to ponížení – na svůj bezmocný, marný vztek. Přesto nemůže zapomenout na ty krysí oči, lesknoucí se škodolibostí. Zrodil se v Pettigrewovi už tehdy sklon k nabubřelým úkladům?

Narovná se. Pokračuje v cestě, oči upřené na vrcholek onoho chladného kopce před sebou. Pěšina, po níž kráčí, je příkrá a úzká. Ale on si připadá, jako by kráčel po obláčcích. Za to, že teď stěží popadá dech, nenese vinu strmý svah.

Setkali se u vrby zalité měsíčním světlem. Bezstarostná Lily ho vedla. K okraji Zapovězeného lesa do mlází, do své skrýše ve spleteném loubí.

Přinesla deku a sladkosti z Medového ráje. Na sobě měla jeho parfém a pod školním hábitem nic než svou kůži.

Byl její první, ale i přes slzy způsobené počáteční bolestí měla oči divoké touhou. Jak nezvykle, přidušeně zněl její hlas, když sténala a šeptala: „Jsi můj, jenom můj, vždycky budeš patřit jen mně.“

Náhle je zpět v krajině svého snu. Sám. Ze strání se k němu plíží mlha, v jejímž oparu spatří tváře, bledé tváře zemřelých. Vítr mu do uší šeptá tichá slova.

„Jsi její, jenom její, vždycky budeš patřit jen jí.“

 

“La Belle Dame Sans Merci” by Henry Maynell Rheam (1859-1920)

 

---

[1] Poznámka autorky: Název kapitoly, stejně jako mnoho slovních obratů odkazuje na Keatsovu báseň LBDSM.
Poznámka překladatelky: K pochopení všech souvislostí je u této kapitoly skutečně dobré znát text básně, proto jsem se nakonec rozhodla sem dát původní anglický text i s mou verzí v češtině. Za případné nedostatky v překladu se poeticky založeným čtenářům hluboce omlouvám.