Dejstvi prvnii: La Belle Sorcière Sans Merci

Sladké jsou vzdechy tvé

Hermiona si není jistá, zda je živá nebo mrtvá, což je velmi nepříjemné. Na okamžik zvažuje, jestli z ní není duch. Jenže na to se cítí příliÅ¡… těžká. Když se na sebe podívá, její tÄ›lo není průhledné. NicménÄ› je oblečená do Å¡kolního hábitu. OÅ¡oupané, zakrvácené džíny a potrhaný svetr – vzpomíná si na své šátrající, zbÄ›sile Å¡kubající prsty – jsou pryč.

Když vzhlédne, zjistí, že stojí před Velkou síní.Možná, že se jí to jen zdá? Její vědomí se topí v mlze, vše je zastřené – myšlenky se jí hlavou táhnou zvolna jako med. <[1]/a> Ani kamenné dlaždice nejsou pod jejími chodidly tak tvrdé, jak by měly být. Tedy sen. V pořádku. Tím je vyřešena otázka bytí či nebytí, což je pro ni na rozdíl od většiny hodin uplynulého roku výrazná změna k lepšímu.

Nakoukne za roh – a zůstane stát s pusou dokořán.

Nedovede si představit, že by někdy snila o plese. Už jen samo pomyšlení na Vánoční ples způsobí, že jí vyschne v krku.

Jeho oči si ale pamatuje, byly tak bezútěšné, když si myslel, že ho nikdo nevidí. Srdce se jí rozbÄ›hne rychleji, když si vzpomene, jak ji pÅ™istihl, že ho sleduje, a jak se mu v očích zablesklo – snad hnÄ›vem? A pochopitelnÄ› vzpomíná na tanec s Viktorem. Na první polibek venku na terase. Na snÄ›hové vločky tÅ™pytící se ve Viktorových tmavých vlasech…

…a samozÅ™ejmÄ› na tu hloupou hádku s Ronem.

Ne. Nechce, aby se jí zdálo o plese, jenže nemůže být pochyb. Celá Velká síň je vyzdobená. Taneční parket. Zdi přeměněné na zrcadla. Lustry lesknoucí se zlatým třpytem. Profesor Kratiknot dirigující školní orchestr. A bicí u zadní stěny jako příslib, že později přijde opravdová kapela.

Otočí se, hledá možnost úniku a téměř vrazí do něj.

Odhaduje, že v tom snu je mu sedmnáct. Bledá kůže, černé oči, černé vlasy uhlazené dozadu, divoký vzhled. V ruce svírá kouzlem zakrytou květinu. Její snové oči to kouzlo prohlédnou.

Je to bílá lilie s rumělkovým žíháním. [2]

Mladík váhá – nervózně těká pohledem okolo – a pak pospíchá pryč, chvátá kolem sborovny a několika nepoužívaných učeben. Hermiona ho následuje, takže vidí, že vklouzl do dveří na samém konci dlouhé chodby.

Uvnitř už někdo čeká, což Hermionu tak překvapí, že je příliš pomalá. Skončí s očima upřenýma na zamčené dveře. Uvnitř zaslechne tlumený dívčí smích.

„Ach, Seve! Není to vzrušující?“

Severusův hlas však zní strnule. „Lily, lásko, tohle bychom neměli dělat. Je to nebezpečné! Umíš si představit, co se stane, když nás někdo najde? Co když prokouknou moji přetvářku?“

„To je součást dobrodružství! Musel bys předstírat, že ses mě pokoušel znásilnit nebo něco takového.“

„Ne! Ne!“ vykÅ™ikne. „To bych nemohl…“

„Pšt, ty hloupý! Já vím, že bys nemohl. Ale můžeš se se mnou dnes večer milovat, že ano?“

Ticho musí znamenat dlouhý, pÅ™edlouhý polibek, protože poté oba lapají po dechu a Lily se smÄ›je jeÅ¡tÄ› víc. „Ó anooo, Severusssi… jak sladké jsou vzdechy tvé…“[3]

 

---

[1] „myšlenky se jí hlavou táhnou zvolna jako med“ – (v angličtině) jde o doslovnou citaci z básně „Kublaj Chán“ od Samuela Taylor Coleridge. (Překlad básně od Václava Renče – ač velmi krásný – do textu příliš nezapadá. Za nádhernou volnou variaci na dané téma skládám poklonu Elze.).

[2] „Je to bílá lilie s rumělkovým žilkováním – narážka na Keatsovu báseň LBDSM (ačkoliv netuším, proč je uvedené to žilkování, v Keatsově básni nic takového není, možná se tenhle druh lilie líbí autorce?).

[3] „jak sladké jsou vzdechy tvé“ – narážka na Keatsovu báseň LBDSM (do češtiny přeloženo opět s invencí Elzy).