Dejstvi prvnii: La Belle Sorcière Sans Merci

Bez slitování

Přede dveřmi se Hermiona opře o zeď. Srdce jí tluče, buší jí ve spáncích. Harry a Ginny na ni hledí cizím, soustředěným a vyrovnaným pohledem, jaký si u nich z Bradavic nepamatuje. Harry okolo nich švihnutím zakouzlí ševelissimo. „Takže ty jsi nakonec lhala?“ zeptá se. Místo toho, aby prskal jako křeček, ji jen s tichou sympatií pozoruje a čeká na odpověď.

Hermiona zavrtí hlavou a rozpačitě zčervená.

Ginny odpoví za ni. „Ne,“ řekne. „Mezi nimi k ničemu nedošlo. Jen je do něho zakoukaná.“ Ginny se směje, očividně se jí ulevilo. „A Ron se prostě chová jako cvok. Jako bys to nevěděl.“

I Hermiona to ví – že je to jen pobláznění a že Ron je cvok. Ale je to všechno, co jí zbylo.

Harry na ni stále hledí s očekáváním.

Znovu zavrtí hlavou. „Nepolíbila jsem muže, Harry. Jenom – “ Všechno, nebo nic, pomyslí si. A přece jen bývala nebelvírka. Na kraťounký okamžik doufá, že v Azkabanu budou mít různé koleje. Možná používají rozřazovací pouta? „ – jenom hrdinu.“ [1]

Za to všechno, co nás naučil. Za to všechno, co mi během minulého roku řekl, aby mě povzbudil a pomohl mi, přestože mě osobně neměl moc rád. Za to dobré i za to špatné. Hermiona ví, že za své štěstí vděčí jen jeho stále tak chatrnému zdraví. Kdyby byl vzhůru, proklel by ji do zapomnění a ušetřil by tak bystrozorům práci s její přepravou do Azkabanu.

Kupodivu to vypadá, že to Harry chápe. Promne si jizvu a prudce se odvrátí, ale ona stejně zahlédne, jak se mu v očích lesknou slzy.

„Četl jsem to,“ prohlásí Harry rázně.

Dřív by ho možná škádlila, hodila po něm zbrklou, uštěpačnou poznámkou, aby si nemusela přiznat nejistotu a obavy. Ale tahle její část zemřela. Nikoliv s jejími rodiči; dokud nebylo po všem, ani netušila, že jsou mrtví. Možná tehdy, když okusila péči Luciuse Malfoye.

Takže jen přikývne a čeká.

„Když je muž skutečně plný bolesti, jeho slova jsou podložena činy.“’[2]

 

Harry a Ginny doprovodí Hermionu do jejího pokoje.

Zítra Starostolec vynese nad ní a nad Snapem rozsudek.

Zhroutí se na postel. Přemýšlí o tom, co řekl Harry. O svých rodičích. O svých dřívějších snech. Chtěla by plakat, ale nemůže.

Nakonec se jí podaří usnout.

„Žádný Azkaban?“ zašeptá. Její hlas přichází jakoby z daleka. Ale kouzlo, které jsem použila, zničilo mým rodičům mozek a zabilo je. Měla by být poslána do Azkabanu. A Snape – Snape –

Nedostane ani Merlinův řád, ani doživotí v Azkabanu.

„Žádný Azkaban?“ zopakuje. Ginny ji vezme za ruce. Lenka ji obejme. A Hermiona se třese jako list osiky.

„Žádný Azkaban,“ ujišťuje ji Ginny.

„Už jsi v bezpečí,“ slibuje jí Neville.

Ale Harry kleje: „Zlomení hůlek? Sedm let ve vyhnanství? Do prdele s nimi! Souhlasil jsem s tím mizerným soudním kšeftováním, protože slíbili, že se tohle nestane.“

Snape sedí v křesle a vypadá stejně zmateně, jako se Hermiona cítí.

„To nemůžeš udělat, Hermiono!“ protestuje Harry. „On, on není nějaký zatoulaný domácí skřítek. Takhle to nemůžeš brát!“

Po soudu to právníci probrali se svými klienty ještě jednou, aby jim vysvětlili podrobnosti rozsudku. V tuhle chvíli Hermiona naprosto přesně ví, co ji čeká a co může i co nemůže udělat.

Ministr magie jim osobně zlomí hůlky.

(Teoreticky by jim hůlky mohly být zabaveny a posléze po sedmi letech znovu vráceny. Ale kouzelníci a čarodějky poslaní do vyhnanství obvykle tak dlouho nepřežijí. A i kdyby ano, jejich magie se tak změní, že původní hůlky na jejich dotek dlouho nereagují. Kromě toho zlomení hůlek vypadá na titulní stránce působivěji.)

Potom je kouzelnická ostraha odvede ke vstupu pro návštěvníky a doprovodí je do mudlovského Londýna.

A o to jde.

Hermiona se téměř dusí. Já to nechci. Po tom všem. Jenže jsem zabila rodiče. A o to jde.

Občas se vzbudí uprostřed noci. V žaludku se jí svíjí pocit viny, až zvrací krev. Ale ve dne začíná její mozek fungovat, plánuje a sbírá odvahu.

Podívá se na Harryho a usměje se: „Tak se dívej.“

Týdny přemítala o své hůlce. Nedržela ji v ruce od onoho dne v Chroptící chýši. A bude ji držet už jen jednou, při soudním vypovězení.

Nebyla si jistá, co k ní má cítit. Šlo o zbraň, která jí zabila rodiče. A o nástroj, který zachránil Severuse Snapea. Ze všeho nejvíc ji vnímala jakou součást sebe sama. Něco jako ruku nebo nohu. Vždyť byla přece čarodějka.

Ještě nebyla připravená.

Bylo jí špatně.

Ginny jí zabalila věci. Na druhé straně na ni bude čekat Dudley Dursley. Ze všech lidí zrovna on. Stále nechápala, jak je to možné. Uvědomovala si, že ve skutečnosti to byl Harry, kdo kvůli ní a Snapeovi zuby nehty tahal za všechny ty provázky, na které dokázal dosáhnout.

Na ministerstvo ji přemístili dva členové kouzelnické ochranky, jeden vlevo, jeden vpravo.

Konec konců je zločinec. A hrdina.

A dívka, která po nocích pláče pro svoji matku.

Zlomení hůlky je rychlé.

Kdyby nešlo o její a Severusovu hůlku, pobavilo by ji, že ministr magie není schopen to provést – ukazuje se, že hůlky jsou pro jeho obtloustlé ruce příliš pevné. Kingsley Pastorek jako nový šéf oddělení bystrozorů je nakonec zlomí místo něj. Tváří se při tom, jako kdyby byl nucen je nejen zlomit, ale i sníst – skrz naskrz znechuceně.

Poté ji a Snapea nažene kouzelnická ostraha do nejbližšího výtahu pro návštěvníky.

Náhle stojí v miniaturním prostoru telefonní budky přitisknutá ke Snapeovi a jediné, co ví, je fakt, že už není čarodějka.

Krásný sen, který začal dopisem z Bradavic, se změnil v noční můru.

A teď je pryč.

 

---

[1] „Nepolíbila jsem muže, Harry. Jen –“ … „– jen hrdinu.“ – odkazuje na první kapitolu povídky a na historku pÅ™ipisovanou AnnÄ› Bretaňské. (Pořád netuším, o jaký pikantní příbÄ›h jde.)

[2] „Když je muž skutečně plný bolesti, jeho slova jsou podložena činy.“ – (v anglickém originálu) jde o citaci z LBDSM od Alaina Chartiera (zde je opět pouze můj překlad).

TBC… »