Dejstvi prvnii: La Belle Sorcière Sans Merci

Osamělá pouť pobledlých [1]

Když se probudí, je ráno. Tak brzké, že zdi úzké místnosti, ve které leží, mají ještě indigově modrý nádech.

Probuzení pro ni znamená šok – protože je to tak snadné. Prostě jen otevře oči a dívá se. Na bílé zdi a modré stíny. Zvuky tlumící kouzlo udržuje místnost nepřirozeně tichou. Dech má hlasitý, zní to, jako kdyby funěl hroch. Ale nevadí jí to. Jen si tak spokojeně leží, pozoruje rozplývající se stíny a poslouchá své oddechování.

A vzpomíná.

Její vzpomínky na posledních dvanáct měsíců před 1. květnem 1998 jsou celé zpřeházené. Dlouhé, nejasné pásy černobílé nudy, protínané záblesky ryzí paniky. Ostré rudé skvrny, tlukot srdce, kotrmelec žaludku při doteku měkkého hedvábí Snapeova hlasu, který ji volal přes portrét Phinease Nigella.

„Meč – potÅ™ebujete meč. PoÅ¡lu svého patrona. Dívejte se po lani…“

„Po lani? Ale nebyl J- ehm, co jsem to chtěla: nedovolte Ginny ztratit rozvahu. Pošlete ji k Hagridovi. Bude vědět, co s ní.“

„To je rozumné. A vy – vy byste měla –“

„Ano?“

„Zkrátka – dávejte na sebe pozor, slečno Grangerová. Já – ti dva – my – prostě se snažte používat ten váš velkolepý rozum na procvičení několika základních pravidel přežití.“

Zničehonic ji zajímá, jestli se taky jemu zdá o ní.

Ale proč by mělo? A jestli s ním skutečně sdílela sny, pak ví o čem – a o kom – se mu zdá.

Rozhodne se, že ho musí vidět. Okamžitě.

Podlamují se jí kolena a její krok je nejistý. Jak dlouho jsem spala? Dopotácí se k zrcadlu zavěšenému v rohu nad umyvadlem. Žena odrážející se v jeho skle je bledá a pohublá.

Ale zrcadlo na ni povzbudivě pomlaskává. „Konečně je všechno to zahálčivé bloudění pryč, drahoušku? Tss, tss, jste bílá jak lilie! Ačkoliv musím říct, že ten sklíčený rek ve vedlejší místnosti se také zrovna nehonosí rozkvetlými růžemi na lících. Nicméně,“ odfrkne si zrcadlo, „začíná pochrupovat. Lékouzelník tvrdí, že je to dobré znamení.“

Dívka klopýtá z místnosti. Když dorazí k mužově posteli, zhroutí se. Ale ochabnou jen svaly, zesláblé týdny kouzelného spánku. Především je to úleva. Že žije. Pochrupuje. Stále sní o té zatracené Lily Potterové.

 

Už jí není dovoleno ho znovu navštívit.

Jakmile je úředně uznáno její fyzické a duševní zdraví, je až do začátku procesu vzata do vazby. Což znamená, že zůstává v té úzké bílé místnosti s upovídaným zrcadlem. Přede dveřmi stojí kouzelnická ostraha. Na okně jsou umístěna zabezpečující kouzla. A na místnost samotnou je vložena protipřemisťovací bariéra.

Přesto se k ní dostanou huláky či kletby. Jednoho dne vysaje právě nalitý čaj všechen kyslík z místnosti. Hermiona i pohotový kouzelník z ostrahy téměř zemřou.

Jenže Hermioně na tom nesejde.

Jediná věc, na kterou myslí, je, že se snažila ochránit své rodiče – ale místo toho je zabila.

Odmítá kohokoliv vidět, jenže zjišťuje, že tím Harryho a jeho právníky nezadrží. Aspoň se může rozhodnout nečíst dopisy. Od Ginny, Nevilla, Lenky, George, Billa. Dokonce i od Molly a od Artura. Cítí se ponížena obdržením pochmurného svitku od profesorky McGonagallové.

Od Rona nepřijde nic.

Náhle je tu dusné srpnové ráno, den jejího soudu. Dorazí Ginny Potterová, vyzbrojená novými šaty a tuctem šamponů a kondicionérů. Hermiona Grangerová se prozatím podvolí.

Před Starostolcem pozorně naslouchá.

Je jí připisováno neúmyslné zabití. Slovní přestřelka mezi právními zástupci obhajoby a obžaloby jí připomíná tenisový zápas.

To, že je v mudlovském světě nezletilá, je polehčující okolnost.
To, že je v kouzelnickém světě plnoletá, ne.
To, že složila nejlepší zkoušky NKÚ v ročníku, se nepočítá.
To, že ještě nesložila OVCE, se bere v úvahu.
To, že právě probíhala válka, je zamítnuto – žádná válka nebyla vyhlášena.
To, že nebyla vojákem, ji jen přivádí k odpovědnosti jako každého jiného civilistu.
To, že pouze chtěla ochránit rodiče, snižuje její právní odpovědnost.
To, že nezákonně použila černou magii, zvyšuje její míru provinění.

Nakonec přestane poslouchat. Ale když vystoupí jako svědek Snape, znovu vzhlédne. Náhle se jí rozbuší srdce. Žije.

Na krátký okamžik si hledí do očí.

Pak Snape odvrátí zrak.

„Vzhledem k okolnostem udělala to nejlepší, co mohla,“ řekne Snape posléze.

„To nestačilo,“ prohlásí Umbridgeová.

 

Snapeův proces přinutí Hermionu vymanit se z deprese. Dokonce souhlasí, že se kvůli debatě o případu sejde s Harrym.

Ale když pak stojí před soudem coby svědek a Umbridgeová nahlas předčítá dlouhý soupis Snapeových zločinů, horlivá obrana jeho aktivit, kterou si připravila, jí odumře na rtech. Koktavě líčí, jak jim pomáhal v honbě za viteály. Jak byla jeho hůlka vázána neporušitelným slibem. A jak byl taky jenom vojákem téhle války.

Ale uvědomuje si, že když podle Starostolce nedošlo k formálnímu vyhlášení, žádná válka vlastně nebyla.

A asistovaná sebevražda je nezákonná v kouzelnickém světě i mezi mudly.

Když přísahá, že mezi ní a učitelem lektvarů – později ředitelem – nikdy k ničemu nevhodnému nedošlo, vypadá to, že už ji nikdo v soudní síni neposlouchá.

 

---

[1] Poznámka autorky: Všechny narážky na LBDSM od Alaina Chartiera a Johna Keatse jsou zcela záměrné.
Poznámka překladatelky: Název kapitoly je v originálu doslovnou citací z básně LBDSM Johna Keatse. Já jsem použila volný překlad, který navrhla Elza. Tímto jí za to moc děkuji.